Můj porodní příběh č. 1

Deset měsíců od mého druhého porodu cítím, že už jsem tento zážitek natolik zpracovala, že jsem schopna vám svůj porodní příběh převyprávět. Dlouho jsem přemýšlela, zda je tento intimní zážitek to, co chci zveřejňovat, ale rozhodla jsem se, že ano. Už jen proto, že jsem moc ráda četla porodní příběhy ostatních. Při jejich čtení, jsem si ujasnila, jak chci, aby můj druhý porod vypadal a co naopak ne. Podělím se s vámi o oba mé porodní příběhy, byly totiž naprosto odlišné. První porod klasicky vedený lékaři včetně epidurálu a druhý v rámci možností co nejvíce přirozený. Své vyprávění tedy rozdělím na dvě části. Tak jdeme na to…

 

První porodní příběh

Když jsem byla poprvé těhotná v roce 2012, nebylo to plánované, jak už jsem se jednou zmiňovala. Celé těhotenství pro mne bylo po psychické stránce velice náročné, takže na porod samotný jsem se nijak nepřipravovala. Naopak jsem hodně četla o těhotenství, o tom co mě čeká poté s miminkem, ale porod jsem zásadně přeskakovala. Představa porodu mě docela děsila a stále jsem si říkala, že mám ještě spoustu času. Jsem termínový a plánovací typ, takže mne vůbec nenapadlo, že bych nerodila v termín, který byl tak jasně napsaný v těhotenské průkazce. Dokonce jsem neměla sbalenou ani tašku do porodnice. Dcera se zřejmě do průkazky nedívala a rozhodla se na svět k mému velkému překvapení vyloupnout o víc než 14 dní dřív:-D Od porodu uběhlo už hodně času, proto si možná nepamatuji vše úplně přesně, tak mě prosím omluvte.

V den D jsem ráno kolem sedmé hodiny normálně vstala, s tím, že půjdu pomáhat mamce do práce a cestou na záchod jsem ucítila takové zvláštní lupnutí a odtekla mi plodová voda. V první chvíli mne napadlo, že jsem se počurala, ale záhy mi bylo jasné, že ne. Volala jsem tedy lékařce, která mi řekla, ať jedu pomalu do porodnice a uvidí se, zda jde o porod nebo planý poplach. Sedla jsem si do auta a jela za mamkou, která měla být u porodu se mnou, protože partnera jsem v té době již neměla a nechtěla jsem rodit sama. Než jsem k ní dojela, pověřila jsem jí tím, ať zaběhne do lékárny a koupí mi věci ze seznamu do porodnice. Ano tak skvěle jsem ne/byla připravená:-). Stále jsem nic zvláštního necítila kromě odtékající plodové vody, takže jsem v klidu počkala, až mamka vše sežene a vyrazily jsme do nemocnice. Cestou jsem už občas cítila slaboučké kontrakce. Rodila jsem v Nemocnici na Bulovce, kde si na příjmu vzaly sestry vložku a otestovaly, zda je tekutina opravdu plodová voda. Jakmile se potvrdilo, že ano, začaly se mnou sestry vyplňovat dokumenty. Z jednou z nich jsem absolvovala menší hádku, když trvala na tom, ať zapíšu do papírů jméno pro kluka. Já stále tvrdila, že budu mít holku a ona že to přece nemůžu tak jistě vědět. No říkejte něco takého vystresované rodičce s růžovou výbavičkou 😀 Dnes už se tomu směju, ale tehdy mi už do smíchu nebylo, cítila jsem se tam sama a byla jsem vyděšená. Doktorka se mi u prvního vyšetření trochu zasmála, když jsem si postěžovala, že tuhle kapitolu v knížce jsem si ještě nestihla přečíst. Podle ní to tak je lepší, nevím, zda bylo. Zpětně bych si přála být připravená.

Po příjmu jsem se přesunula na tzv. hekárnu. V den, kdy jsem rodila, bylo neobvykle málo porodů, takže jsem většinu času byla na hekárně sama. Mezitím, odrodila tuším jen jedna rodička a cca hodinku jsem strávila na hekárně s další rodičkou, na oddělení byl jinak docela klid, což jsem měla štěstí. Kontrakce postupně sílily, ale stále byly velmi mírné, dala jsem si oběd, četla si a už si říkala, co s těmi porodními bolestmi všichni nadělají, že to vůbec není tak špatné. Noooo…. Co k tomu říct, prostě prvorodička 😀 V dalších hodinách mi čím dál víc přestávalo být do smíchu, bolesti se stále zvětšovaly a už mi rozhodně nepřišly v pohodě. Nevím, za jak dlouho to bylo, ale protože byl klid a na hekárně nikdo, pustily sestřičky později mamku za mnou. Podporu jsem určitě ocenila. Někdy kolem čtvrté hodiny jsem absolvovala klystýr a dala si sprchu. Bolesti mi pocitově přišly už těžko snesitelné, nikdy před tím jsem nezažila nic, s čím bych je srovnala. Pamatuji si, jak jsem měla pocit, že nesmím být hysterická a snažila se být potichu, nekřičet a stále se omlouvala, když jsem náhodou nějaký zvuk vydala. Což je určitě pěkná hloupost. Lékařka mi poté nabídla epidural s tím, že porod už nějakou dobu trvá a tak rychlé to nebude, takže bych na samotný porod mohla být již unavená. K porodu jsem šla s tím, že epidural chtít nebudu, ale na místě jsem ho přijala téměř s nadšením.

Přesunula jsem se tedy na porodní box, kam přišel anesteziolog, který mi píchnul mezi kontrakcemi epidural. Samotná aplikace nebyla nijak příjemná, musíte ležet na boku, nesmíte se ani hnout, ani když na vás jde kontrakce. Za chvíli bolesti ustaly, stále jsem je cítila, ale pouze jako tlak nikoli bolest. Mohla jsem odpočívat, dokonce jsem s mamkou žertovala. Po cca hodině a půl jsem potřebovala na záchod, cestou zpět, jsem ale už opět pociťovala bolesti, doktorka mě tedy přišla zkontrolovat a řekla, že už je miminko na cestě a jdeme rodit. Porod mám úplně v mlze, ale byla jsem v klasické poloze na zádech, nohy od sebe a tlačila dle pokynů lékařky, dcerka byla naštěstí maličká a na několik šílených kontrakcí byla venku. Celá druhá doba porodní netrvala víc jak dvacet minut. Malou mi pouze lékařky ukázaly a odnesly ji umýt, změřit, zvážit. Malá měla 2920kg a 47 cm. Během těchto vyšetření u ní byla mamka, která mi ji pak přinesla umytou a zabalenou v zavinovačce jako vánočka. Já zatím porodila placentu a lékařka mi sešila pár drobných porodních poranění. Pak už jsem ji dostala k sobě a mohla si k ní poprvé přičichnout, přitulit ji k sobě, byl to neuvěřitelný pocit. Naprostá záplava štěstí a lásky. Malá byla šikovná a poprvé se přisála už na sále. Protože byl na oddělení klid, nechali nás na sále déle než dvě hodinky. Poté mě odvezl sanitář na pokoj. Malou si vzaly sestry k sobě s tím, že je večer a potřebuji si přes noc odpočinout. Byla jsem bez ní nervózní a stejně nemohla usnout a čekala, až si pro ni budu moct jí. Byla jsem mladá a absolutně nevědomá, nevěděla jsem, že to tak být nemusí a já bych si mohla prosadit mít dceru u sebe od samého začátku. Kolem šesté ráno si nás s další maminkou sestřičky zavolaly, daly nám miminka, poučení, ukázaly kojení a už jsme byly spolu. Dcera měla lehkou žloutenku, ale naštěstí se obešla bez svícení a tak jsme třetí den mohly domů, kde teprve začíná to pravé dobrodružství:-).

Když to shrnu, porod byl lékařsky vedený, podle hodnocení lékařů snadný a bez komplikací. Pro většinu rodiček to je porod úplně ukázkový a je to přesně to, o co stojí. Pro fanoušky Malých lásek asi porod ideál. Mně po něm zůstala taková nepříjemná pachuť a ani jsem pořádně nevěděla proč, u porodu se mi nic zásadně špatného nestalo, ale ten pocit tam byl. A rozhodně jsem na něj nevzpomínala ráda, byla jsem ráda, že díky němu mám dceru a popravdě jsem si dlouho nedokázala představit, že bych rodila znovu. Vzhledem k tomu, že já neměla o porodu vůbec žádné povědomí, dlouho mě nenapadlo, že by některé věci mohli být jinak.  Porod byl, jaký byl, protože jsem nebyla připravená a vlastně ani nevěděla, co chci. Co ve mne však stále zůstává, je bolest, kterou jsem cítila při oddělení od malé, jak na sále po porodu samotném, tak zejména v noci po něm. Tyhle chvíle separace ve mne zůstávají jako šrám na duši a opravdu lituji toho, že jsem nevěděla víc a dovolila, aby nás takhle od sebe oddělily. Dnes už bych to nepřipustila a při druhém porodu jsem věděla, že hlavně tohle chci jinak. Jak jsem již zmínila výše, na druhý porod jsem byla připravená, věděla jsem, co chci a byla ochotná si to prosadit. Porod byl tak úplně jiný, ne snadnější, ale prostě jiný a o tom zase příště…

• 

•