Být mámou

Pro každou z nás určitě znamená být mámou něco jiného, tento článek je o tom, co to znamená pro mě. Protože o mateřství bych ráda psala blog, na který jste právě zabloudili, je asi namístě, abyste mne v této roli trochu poznali.

Když jsem byla mladší, tak jsem říkala, že děti nechci. Jako máma jsem se prostě neviděla. Nebyla jsem z těch holek, co by už od dětství nakukovaly do kočárků, milovaly panenky a návštěvy s dětmi. Ségra se mi narodila, když mi bylo 13. To byla pro rozmazleného jedináčka, kterým jsem byla, docela rána:-) Takže to asi jen posílilo mou myšlenku – děti? Na co? Jooo třeba štěňátko, to klidně, ale dítě? Ne, děkuji. Během pěti let na vysoké se to nijak moc nezměnilo. Asi je běžné, že během studia si většina z nás představuje spíše to, co bude jednou dělat a jak si bude budovat kariéru, než abychom přemýšleli o tom mít brzy děti. Ale víte, jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc? Tak to platí, alespoň u mě. Ten krajíc má dneska 8 let a je drzý jako opice 😀

První dcera rozhodně nebyla plánovaná, ale jakmile jsem se o ní dozvěděla ještě před dokončením studia, jako by se mi to v hlavě úplně přeplo. Já budu máma wow, ani na moment mne nenapadlo, že bych mohla situaci řešit jinak. Na miminko jsem se těšila, ačkoli jsem už věděla, že na něj budu sama, vnitřně jsem věděla, že to musím zvládnout kvůli ní, pro ní, pro nás. Zároveň jsem byla zvědavá, jaké se budu cítit, až se narodí.  Mé představy se však realitě ani neblížily. Úplně mě položil ten neskutečný pocit lásky, který jsem pocítila, když jsem prvorozenou držela v náručí. To snad není ani možné, aby člověk mohl tolik milovat. A zároveň mít strach. Strach je zřejmě nevyhnutelný u všech novopečených maminek a je naprosto přirozený. Být mámou je totiž obrovská věc.  Jak to zvládnu? Budu dobrá máma? Tyhle mateřské pochybnosti jsou docela zajímavé a určitě s k nim na blogu v budoucnu vrátím.

Když jsem čekala po sedmi letech druhou dceru, na moment mě napadlo, že mne ty pocity už nepřekvapí, vždyť už jsem to zažila. Houby. Ten příval lásky a štěstí mi vyrazil dech stejně jako poprvé. Už několikrát jsem četla, že láska se nedělí, ale násobí a jednoznačně to potvrzuji. Druhá dcera navíc byla vymodlená, nepřišla k nám rychle ani snadno, o to víc si už dnes vážím toho, že mám dvě zdravé krásné děti, tohle totiž není samozřejmost.

Tak tady je moje vyznání toho, co cítím jako máma – nezměrnou lásku, štěstí a vděk. Děti mi vnáší do života kopec radosti (ano i starostí, únavy a probdělých nocí, ale to k tomu patří, aby byl život v rovnováze).  Ráda bych se tu věnovala různým tématům, které jako mámy zažíváme a řešíme. Příště už ne tak vážně, nebojte:-).

A jak to máte s vaší rolí matky vy? Pokud děti nemáte, jak si ji teď představujete? Napište mi do komentářů, moc mě to zajímá.